Nádhernou rodinku jsem potkala

Asi před měsícem jsem byla na rekreaci ve Špindlerově Mlýně. Dcera kamarádky vyjádřila přání, že chce jet na bobové dráze, tak jsme se tam hned ráno vydali. Když jsme přišli, už tam stála řada lidí a čekala na otevření. Poté, co jsme nasedli, bobová dráha se spustila. Sjelo pár dětí, ale naše holčička nikoliv. Tak jsem šla za pořadateli, abych zjistila, co se děje. Pan mi řekl, že holčičku vidí na obrazovce a že vystoupila z bobů a jde dolů, což zastavilo i všechny ostatní. Nakonec jeden pán, který seděl v bobu za ní, ji povzbudil, aby se do bobu vrátila, a znovu jí ukázal, jak správně s řízením manipulovat. Po pár minutách se slzami v očích sjížděla dolů a za ní ostatní v jejím pomalém tempu. Tak jsem se všem omluvila za zdržení.

Najednou jsem slyšela chlapecký hlas, jak smutně naříká, že musel jet pomalu kvůli holčičce, a že si poslední jízdu neužil. Bylo mi ho líto, tak jsem k rodině hned přistoupila a nabídla jim, že oběma chlapcům zaplatím novou jízdu. Jejich tatínek však moji nabídku rázně odmítl se slovy: "To je prostě život, jednou věci vyjdou dle přání a jindy ne." Dodal, že opravdu děkuje za nabídku, kterou s láskou nepřijímá. Pak za mnou ještě přišel a řekl mi: "Paní, vy se mi snad zdáte, takového člověka jsem za svůj celý život ještě nepotkal. Vy jste prostě úžasná." Přiznám se, že mi i mně se hrkly slzy do očí a poděkovala jsem mu a v tichosti odešla. Poslala jsem jim obrovskou náruč lásky a poděkování, jak krásně vedou své syny v životě, aby byli silní a láskyplní. Holčičku jsem potom posadila s dospělým kamarádem znovu do bobů, aby odcházela s krásnými vzpomínkami.