Každý den nás obohatí

Bylo krásné slunečné odpoledne a já jsem si vytvořila prostor k vyřizování svých záležitostí. Hledala jsem obchod s určitým typem obuvi a také jej našla. Prohlídla jsem si, co jsem potřebovala a vydala se na cestu domů. Ale začala jsem mít pocit, že mám ještě nějaký čas v této lokalitě zůstat. Pocítila jsem hlad, tak jsem si našla stravovací zařízení a pochutnala si na dobrém obědu. Stále jsem měla pocit, že ještě nemám odjíždět. Tak jsem z chodníku zahlédla v jednom obchůdku tvarohový zákusek, který mám ráda a rozhodla se, že tady strávím další čas. Vše proběhlo v pořádku a já se vydala konečně na cestu domů. Měla jsem pocit, že mám jít zpět tou samou cestou, tak jsem i učinila. Zachytila jsem pocit strachu a úzkosti a v tom okamžiku jsem si všimla asi tak 16tiletého chlapce, jak sedí na zemi. V ruce drží žluté tričko poseté skvrnami krve. Zeptala jsem se jej, co mohu pro něj udělat. Rozplakal se, že jsem první, která se u něj zastavila s nabídkou pomoci. Vzlykajícím hlasem mně požádal, abych zavolala mamince. Špatně jsem mu rozuměla, ale nakonec jsme dali číslo dohromady. V telefonu jsem se jeho mamince představila a sdělila jí, že jí její syn potřebuje. Ať je klidu, že u něj do jejího příjezdu počkám a budu na něj dohlížet. Nepřál si totiž, abych mu zavolala sanitku. Maminka byla sice na druhé straně Prahy, ale řekla, že se hned vydá na cestu k nám. Chlapec měl radost, a odpočíval dál. Já jsem mu šla koupit studenou vodu, kterou jsem mu doporučila, aby si dal za krk. A také se jí napil. Pomalu utíkal čas a já měla příležitost na vlastní oči vidět reakce či ne-reakce okolí. Uběhlo asi tak 45 minut a za tu dobu se jej nikdo nezeptal, jestli něco nepotřebuje. Akorát se k němu nenápadně přibližoval nějaký muž. A když byl už docela blízko, tak jsem ihned přistoupila k chlapci, a pana požádala, jestli by byl tak laskav a mohl poodstoupit, že chlapcovi není dobře a kouř z cigarety mu tuto situace v horkém dni neulehčí. Ten si uvědomil, že tedy tento chlapec tady není sám, a tudíž i věci kolem něj jsou byť zpovzdálí hlídány. Po chvíli jsem se již začala radovat, jelikož k chlapci přistoupil asi tak 21tiletý mladý muž. A víte na co se ho ptal? No jestli má zapalovač, a jestli mu jej půjčí. Tento zesláblý chlapec horko těžko pomaličku začal vstával a opíral se o zeď, aby to vůbec dokázal a muži zapalovač půjčil. Ten jej použil a s poděkováním odkráčel dál. No tak to prostě je. Za chvíli už k nám dobíhala maminka tohoto chlapce a mooooc mi děkovala, že jsem jejímu synovi pomohla. Udělala jsem to moc ráda. A mohu Vám říci, že i mně to velmi obohatilo. Šla jsem domů spokojená a šťastná. Vždyť i já jsem moc ráda, když mohu trávit své dny se svými syny. A pravdou je, že i jim bylo pomoženo. :) Přeji Vám krásné slunečné dny, hodně radosti, štěstí a pohody. S úctou Ludmila Kartousková



Starší článek      Další článek