Děti děkuji

Je slunečný čtvrtek 9. 6. a já se chystám do dětského domova a mám takovou nějakou slavnostní náladu.

Je slunečný čtvrtek 9. 6. a já se chystám do dětského domova a mám takovou nějakou slavnostní náladu. Tak dnes shlédnu pohádku pana Milana Duchka. Napsal scénář a nastudoval ji se svými dvěma kolegyněmi z divadla. Mám v sobě takové to dětské těšení se a trochu i obavy, jak na mně zapůsobí několik desítek malých dětí. Nechci myslet na to, že nemohou být se svými rodinami, ale znáte to...

Chtěla jsem tuto událost pro Váš trochu zdokumentovat, tak jsem požádala svého syna Filipa, aby udělal několik snímků. Pozvala jsem i správce mých stránek Jindřicha Chromého a domluvili jsme se, že kousek představení pro Vás i natočí. Když jsme přijeli na místo určení, herci již měli postavené kulisy a vedení domova přichystalo lavičky pro malé diváky. Opět zde bylo všechno krásně čisté, uspořádané a z celé budovy se linula pohoda. V 9.45 hod začaly přicházet sestřičky s malými dětmi. Bylo jich hodně. byli menší, větší, blonďatí, kudrnatí, prostě krásné děti. Vzorně se usadily na volná místa a upřeně čekali, co se bude dít.

Najednou proběhla mou hlavou myšlenka, že uběhlo přes dvacet let, kdy byli moji synové tak malí. Když mi připadalo, že jen vařím, peru a ukládám je do postýlek, tak ten čas s malými dětmi letí. Občas jsme zajeli na výlet, do zoologické zahrady, našli na divadelní představení a jednou do roka na Vánoční koncert. Teď mám v tomto věku vlastního vnuka. Přijel k němu jednou kamarád se krtečkem a začali se o něj přetahovat. Ano neměl svého vlastního, tak jsem mu jej k velikonocům pořídila. Pravdou je, že tady v domově mají děti spoustu krtečků různých velikostí. Ano mohu zodpovědně říct, že tyto mají krásné zařízení, spoustu hraček a příjemné sestřičky. Ale asi taky tušíte, že jim něco chybí..

Najednou zazvonilo a začalo představení. Děti tiše sledovali Čaroděje, čarodějnici a hodnou Marušku. Odpovídali na otázky z pódia a reagovali na výzvy herců. Dokonce i napovídali, aby si Čaroděj dal pozor, že utěrka je kouzelná a může jej začarovat. Reagovali spontánně, radovali se, strachovali a smáli se. Každá paní sestřička měla na svém klíně nějaké dítko. Pořád po mně pokukoval malý černovlasý chlapeček a sestřička říkala, že nemluví a nereaguje. Ale já jsem cítila jeho zájem a nenápadné okukování po mně. Natáhla jsem k němu ruce a v ten moment jsem jej měla na klíně. Objala jsem ho a on tiše seděl a sledoval pohádku. Cítila jsem, že je šťastný a není ten moment sám. Přiznám se, zasáhlo mě to.

Pravdou je, že na tuto událost budeme vzpomínat všichni. Odešli jsme ještě s větší pokorou, než jsme přišli. A za to těmto dětem děkuji.

Starší článek      Další článek