Dvojí obdarování

V loňském roce jsem dostala nabídku na vytvoření mých kartářských stránek. Začátkem letošního jsem ji přijala. Tudíž jsem se vypravila na obchodní jednání..

Dali jsme si večeři a v klidu vše probrali. Jedná se o člověka, kterému věřím a na spolupráci s ním se moc těším. Když jsme vše náležité probrali, vydali jsme se na cestu domů. Chtěla jsem nastoupit do tramvaje, ale cestu mi zatarasila taková nějaká paní. Tak jsem ji obešla, nastoupila do tramvaje a pokračovala v tvůrčím rozhovoru. Najednou můj kolega přerušil hovor a šel k předním dveřím, již rozjeté tramvaje. Zaregistrovala jsem jen zvolání: "jééé babička". A mně to bylo jasný. Téměř pokaždé při našem setkání někoho zachraňujem. Je to pro nás již jev normální a tudíž jsem se ani nedivila. Hned jsem přešla do přední části tramvaje. Pomohli jsme paní přejít ze schodů k sedadlům. Oddychla jsem si, když tato krásná 87letá paní usedla. Upřímně si vydechla a hned mi skočila po ruce. Pevně se ji chytla a držela. Já věděla, že si potřebuje ode mně nabrat energii, tak jsem se jen zezpod mého černého klobouku podívala na kolegu. Usmáli jsme se na sebe s vědomím, že jsme někoho vytáhli ze šlamastiky. Paní se mi svěřila, že ji syn zařizuje všechny nákupy. Ale když v tento nedělní večer usnul, utekla mu..

Chtěla vyrazit mezi lidi. Vytáhla z kabelky své fotografie z mládí. Byla to krásná žena. A na té fotografii měla taky nádherný klobouk. Zaujalo mně, že je z herecké a obchodní rodiny. Svěřila se mi, že měla prsa číslo čtyři, ale stahovala si je, aby to nebylo znát. Nato jsem ji odpověděla, že já je mám taky a nestydím se za to. Paní nerozuměla, ale já ji tuto větu již nechtěla opakovat, jelikož se uculovala půlka mužů v tramvaji. Najednou se zachvěla, strnul ji obličej a říká. Já byla jako dítě v koncentračním táboře. To již vibrovalo i moje tělo. Dodnes prý vidí viset celou řadu lidí na provazech, jak jim z posledních sil ještě škubají nohy. Uvědomila jsem si, kolik lidí, kteří byli v koncentračním táboře, se dožilo tak vysokého věku. Snad proto, aby nám tuto zkušenost předávali po zbytek života... Zeptala jsem se paní, kde vystupuje, že ji pomůžeme s nákupním vozíkem a taškou z tramvaje. Byla ráda a na chodníku nám poděkovala a téměř mi políbila ruce. Naštěstí jsem ji stihla zastavit. Říkala, že ji pomáhá spousta lidí ve středním věku, ale i mladí, že si na ně nemůže stěžovat. Spíše se někdy zlobí na své vrstevníky, kteří jsou nepříjemní a nevrlí. Paní se s námi rozloučila a vydala se se sklopenou hlavou k domovu. Udělali jsme pár kroků a kolega se mně zeptal. "Lído, jak to cítíš?" Odpověděla jsem mu :" Blbě". Tak jsme se otočili a milou paní doběhli. Nabídla jsem jí rámě, on vzal vodík a štúrovali jsme si to s ní k domovu. Vůbec nevím, jak by zvládla vyjít do toho třetího patra s vozíkem a nákupní taškou plnou zboží. Paní při vstupu do domu musela zamknout dle domovního řádu. Mně hlavou problikla informace, jak se pak dostaneme ven? Kolega mi připomněl, že to určitě nějak dopadne, ať jsem v klidu. A měl pravdu. Za chvíli nás na schodech doběhl s pejskem jiný nájemník domu. Vysvětlili jsme mu situaci a on nám nabídl, že si hodí věci domů a půjde nám otevřít, aby stará paní nemusela znovu absolvovat cestu dolů a zpět. Když jsme vystoupali k jejímu bytu, odemkla si a pozvala nás dál. To jsme s poděkováním odmítli, podali ji vozík a šli s mladíkem k východu. Po vyjití z domu, nás oba polil pocit spokojenosti, takovéto pohlazení zhora. Paní nás obdarovala tím, že nám dovolila jí pomoci.

Starší článek      Další článek